Jak jsem se stal vinařem

Když se tak ohlížím zpět, s vinařstvím a vinohradnictvím jsem začal o prázdninách, po ukončení 8. třídy ZŠ v Moravském Žižkově. Přivedl mě k tomu můj děda. Ne že by sme neměli do té doby vinohrad a sklep, ale do tajů tohoto řemesla mě zasvětil, až když jsem spolu začali chodit do vinohradu a později i do sklepa.

Když jsme poprvé spolu jeli do vinohradu, se přiznám, že se mě moc nechtělo, protože jsem jeli kopat, možná mi za to slíbil nějaké peníze, když s ním půjdu, ale když si to uvědomím dnes, ty životní zkušenosti, které mě postupně předával jsou k nezaplacení. Začali jsme kopat spolu na jednom greftu. Bylo to brzo ráno, no šli jsme za chládku a já se s motykou oháněl jak o život a děda mě řekl:“ Uklidni se, chceš se strhat, udělat se to mosí a když jsem tady dvá, za chvilku to budeme mět. Podívej se jak je tady krásně, vychází slunko, cítíš tú zem, jak krásně voní, slyšíš to ticho, enom skřivani zpívajú a nejsme tady sami. Je tady s nama Bůh - bez Božího požehnání, marné lidské namáhání.“

A pak jsem si vykládali a děda začal zpívat lidové písničky, které jsem neznal, naučil jsem se je až později, no a než začalo slunko pálit, my už jsme byli doma. A děda mě řekl:“ Zítra jdeme smítat.“ Tenkrát jsem nevěděl co to je. Ráno jsme přišli do vinohradu dělat zelené práce - vylamovat fazochy, zastrkovat letorosty, užínat vršky a čistit kmínky. Říkal jsem dědovi:“ My jsme tady každý den a nikdo ostatní.“ Chlapi si z nás dělali srandu, že se chodíme do vinohradu modlit, ale děda jim řekl, že chodíme počítat hrozny. Děda mě vyprávěl příběh, jak se jednomu starému vinaři, utrhla koza, která byla u vinohradu uvázána a ožrala část listů a hroznů ve vinici. Byl na kozu rozzlobený a bil ji. Když došlo k vinobraní, všiml si, že na keřích, které koza ožrala, byly nejsladší hrozny. A od té doby začal vylamovat zálistky s nevyvinutými hrozny, aby dosáhl vyšší cukernatosti. Tak sme chodili do vinohradu celý týden, a když už jsem si myslel, že máme všechno hotovo, zašel se děda podívat na jednu starou portugalovou hlavu, kde našel na hroznech bílá zrnka. Řekl mě:“ Po obědě budeme muset jet stříkat.“ A tak jsem jeli. Děda nachystal konvu a postřik, děda mě ukázal jak a já vinohrad prošel poprvé s konvou na zádech a zastříkal. Většina vinařů si potom stěžovala, že jim hoří vinohrady a my byli v pohodě.

Pak jsem už tak často do vinohradu nechodili, stačilo jeden den v týdnu. Postupem času jsem si začal všímat, že každá odrůda má jiný list a hrozen a já jsem se to učil poznávat. Občas jsme zašli do sklepa pokoštovat a děda mě říkal, co mám ve kterém víně hledat, obzvlášť si zakládal na mešních vínech. Říkal mě, že mě musí naučit poznávat dobré víno, aby mě nikdo neocigánil, a že špatné víno nemám pít nebo že mě po něm bude špatně a bolet hlava. Naučil mě jak tahat víno koštýřem, že je třeba mět víno v plných nádobách, vyprávěl mě jak se která bečka dostala do sklepa a spoustu dalších informací o víně.

Dále mě naučil, že se má víno pouze ochutnávat a pokud začnu cítit v těle alkohol, tak mám přestat pít, dát si vodu nebo se najest.

Na svatého Vavřince se začali už červené hrozny strakatět a my začali chystat pomalu sklep na vinobraní. Pak skončili prázdniny a já odešel na střední školu. Kolem 20. září bývali u nás hody, já šel tenkrát první rok v kroji. Děda mě natočil do šohajky Pálavu a řekl:“ To je nejlepší víno co mám ve sklepě“ a já šel pod máju. Byť jsem tam byl nejmladší, písniček jsem znal už tenkrát víc jak spousta starších šohajů. Víno jsem si zavdával s mírou.

Po hodech děda řekl:“Mosíme zamočit kadě“ a já se začal těšit, že už bude brzy vinobraní. Další pátek, když jsem dojel z internátu, bylo rozhodnuto, že v sobotu deme sbírat. Děda už měl všecko nachystaný, kýble, nůžky, bedny. Babička upekla kačenu a koláče, děda ještě pro jistotu kúpil štanglu Hodoňáku.

Ráno jsem nemohl dospat, po snídani jsme všechno naložili na vlečku a s traktorem jsem odjeli do vinohradu, kde se sešla celá rodina. Rozešli jsem se po vinohradě a stříhali jsme hrozny do kýblů a následně vysypávali do beden. Já jsem na kolečkách bedny vyvážel na kraj vinohradu, kde byl děda, se kterým sme plné bedny nakládali na vlečku. Když jsme hrozny posbírali, už bylo poledne, tak jsme poobědvali kačenu s chlebem a okurkem a zapili jsem to samozřejmě vínem.

Dědovi zářil na tváři úsměv, protože byl s úrodou spokojený a já jsem se těšil do sklepa, až budeme hrozny zpracovávat. Přivezli jsem hrozny před sklep, kde jsme je sundali a v bednách nanosili do sklepa, kde už byla nachystaná kaďa a na ní položený mlýnek. Hrozny z beden jsme vysypali do mlýnku a mleli do kádí jednotlivě po odrůdách. Nejprve bílé a nakonec červené. Děda to eště zasypal sírú a když jsem to dodělali a uklidili tak už bylo tma a my šli spat.“ Ráno idem presovat , tak se dobře vyspi,“ popřál mě děda na dobrú noc. V nedělu jsme rmut lisovali na dřevěném bronkovém pákovém lisu a mošt stáčeli do připravených nádob pro kvašení. Tak neděle utekla a já zase na celý týden odjel.

Za týdeň v sobotu jsme šli s dědú do sklepa, podívat se jak to tam vypadá. Otevřel dveřa a řekl mě:“Chvílu počkaj až to vyletí.“ Tenkrát jsem to nechápal, teď už vím, že měl na mysli oxid uhličitý, který je dusivý a nemá žádný zápach. Pak zapálil svíčku a my šli do sklepa. Všecko tam bublalo, děda říkal:“Je to dobry, všecko jede,“ všechen mošt kvasil.

Bílé mošty byli sladké, ale když jsem došli ke kadi, kde bylo červené, vzal si děda mestúfku a obsah zamíchal. Vysvětlil mě, že červené se dělá jinak jak bílé, že červené barvivo se vyluhovává ze slupek bobulí a proto při kvašení musí být v kadi pomleté celé hrozny. Pak řekl děda:“ Podej cezan a dvě koštovačky.“ Já to donesl, sítko položil na hladinu a on si nabral z kadě a pak aj já. “Máme štěstí, chytli jsme ho,“ a já se zeptal co a děda řekl:“ No přece burčák, dej si eště pohárek, za dvě hodiny bude po něm.“

Po kvašení jsem červené lisovali, bílé stáčeli. Chodili do sklepa, koštovali, bavili se o víně a tak jsem se vlastně postupně stal vinařem.

František Konečný

Dobré víno tvoří dobrou krev,
dobrá krev je předpokladem dobré nálady,
dobrá nálada přináší dobré myšlenky,
dobré myšlenky dávají vzniknout dobrým skutkům,
dobré skutky dělají člověka člověkem.

Láska k přírodě a kraji, ve kterém žiji, nejlepší svědomí a jistá dávka pokory je cesta k dobrému vínu.

Pokud Vás naše stránka oslovila, přijeďte ochutnat naše jedinečná vína přímo do malebného jihomoravského sklípku. (moderní vinař Dohnal Kraus Pátek)